Camino de Santiago - 2. část: Baskicko aneb pouť začíná

Rozdíl mezi Francií a Španělskem jsme viděli již ve vlaku. Ač nechci Španěly neprávem hanět, když my sami jsme jako poutníci rozhodně nebyli příkladem poslední módy, byl zde znát nižší standart odívání oproti Francii.

Druhý zásadní rozdíl jsme poznali, když jsme v Irúnu hledali ubytovnu pro poutníky, kterým se zde říká arbergue. První člověk, kterého jsme se na ni zeptali nám ochotně ukázal směr, přestože uměl jen španělsky a my jsme mu mohli nabídnout pouze angličtinu. A další nás pak dokonce dovedl přímo na místo. Jejich vstřícnost byla pro nás po zkušenostech z Francie skutečně nečekaná.

 

Jaké však bylo naše překvapení, když nás po příchodu do albergue přivítaly hned dvě Francouzky. Od jedné, která zde na někoho čekala, jsme se dozvěděli, že pracovala v Londýně, takže nám dokonce překládala z francouzštiny a španělštiny. Druhá tu vykonávala službu zvanou hospitalero, což je člověk, který se strará o ubytovnu - většinou ji tu dělají dobrovolníci.

S pomocí překladu londýnské Francouzky jsme si vyřídili průkaz poutníka zvaný credencial. Ten je potřeba pro ubytování ve většině albergue, kde do něj člověk také dostává razítka s datem, takže nakonec z něj má pestře orazítkované repolero.

 

Protože byla neděle, zeptali jsme se také, kam můžeme jít na mši. Anglicky mluvící Francouzka měla kostel po cestě, tak nás tam doprovodila.

Před kostelem jsme se potkali s velice hovorným, ale sympatickým mužem ve středních letech, který zde snad čekal na někoho s kým by mohl zavést řeč. Když se dozvěděl, že jsme Češi, začal mluvit něco o českých fotbalistech, ale asi o nich věděl víc než my. Zajímavé bylo, že mu nejspíš vůbec nevadilo, že mu nerozumíme, a vzrušeně mluvil stále dál. Jen málo z toho nám naše společnice přeložila než se s námi rozloučila. Stejně jsme ale šli na mši, takže na dlouhé hovory nebyl čas.

Mše byla nezvykle krátká a asi polovinu z ní tvořilo kázání, které pro mě bylo po probdělé noci utrpením. Snažil jsem se nespát, ale vydýchaný vzduch a teplo společně s únavou dělali své. Vyvíjel jsem maximální úsilí, abych se soustředil na toto kázání, kterému jsem nerozuměl, ale vždy jsem začal myslet na něco jiného a po chvíli ucítil, jak mi "updala" hlava, což mě teprve opět na chvíli probudilo. Opravdu jsem byl rád, když mše skončila.

 

Stáli jsme před kostelem a na čerstvém vzduchu se alespoň trochu probudili. Nejrdši bysme šli hledat nocleh,  ale bylo brzy...

Vyšli jsme tedy na Cestu - naši Camino de Santiago.

* * *

Hned za městem mě začala bolet kolena, takže jsem začal pochybovat, že vůbec ty stovky kilometrů zvládnu ujít. Časem se to ale zlepšilo a za chvíli jsme vyšli na kopec k poutnímu kostelíku Panny Marie Guadalupské s krásným výhledem na francouzské přímořské letovisko Hendaye s písečnou zátoku plnou kotvících jachet. Také tu bylo posezení s možností nabrat si vodu, takže jsme si příjemně odpočinuli u oběda tvořeného především chlebem z domu a paštikou. Koláčky od babičky, které byly jako vždy dobré, mi už došly, což mi ale moc nevadilo, protože jsem několik posledních dnů nejedl skoro nic jiného. Původně jsem měl mít ještě tři řízky od druhé babičky, ale ty jsem zapomněl v ledničce v práci, tak jsem jen napsal kolegům, že si je můžou rozebrat.

Po našem prvním obědě ve Španělsku jsme se vydali dále na cestu, která mírně stoupala a lemovala hřeben kopců kolem pobřeží. Po chvíli nás ale přemohla únava, rozdělali jsme u cesty karimatky a asi na hodinu a půl usnuli.

Dále po vyprahlé cestě kolem hřebene jsme potkali pasoucí se koně o nichž jsme se dodatečně dověděli, že se tu chovají na maso. Byla nejteplejší část dne. Stále jsme měli pocit, že už jsme kousek od zálivu na jehož březích jsou naproti sobě vesnice Pasajes de San Juan a Pasajes de San Pedro. Ale za každým kopcem se ukázal ještě další a další. Nakonec nás ale záliv odměnil svojí krásou. Z moře tu stoupaly obrovské kamenné útesy a z jednom z nich stál starý maják označující vjezd do zálivu.

Pohled na záliv u vesnic Pasajes

Do vesnice Pasajes de San Juan nacházející se přímo u břehu klesala nepříjemně strmá cesta. Za zvuku výstřelů, které nás nejprv trochu znepokojily, jsme se po ní dostali doprostřed reje několikadenního festivalu. Z transparentů jsme vytušili politické pozadí mající za cíl nejspíš amnestii některých členů ETA, nezávislost Baskicka a nastolení socialismu. Tyto cíle nám nebyly úplně blízké a navíc jsme doposud o Baskicku slyšeli jen v souvislosti s terorismem, tak jsme se zde nejdřív necítili nejlíp. Ale po chvíli jsme pochopili, že jde především o slavnost, do které se zapojila celá tato krásná rybářská vesnice, a že politika asi není jejím hlavním motivem.

Přesto však, když se nás kdosi zeptal čí vlajku mám na batohu, měl jsem trochu obavu, aby nenabyl dojmu, že jí podporuji nějakou kontrarevoluci. Podařilo se mi vysvětlit, že nejde o vlajku státu, ale že je to vlajka naší diecéze bylo nad mé komunikační schopnosti. Nejspíš ale byla vlajka jen záminkou jak oslovit cizince. Brzy jsme pochopili, že poutníci do Santiaga jsou ve Španělsku (a Baskicku také) velmi dobře přijímáni a lidé se s nimi rádi dávají do hovoru. Španělé si prý absolvování Svatojakubské cesty dokonce píší i do profesního životopisu.

Podél břehu jsme hledali loď, která by nás převezla do vesnice Pasajes de San Pedro na protější straně zálivu, ale nemohli jsme ji najít. Zkusili jsme se tady zeptat jednoho muže a opět jsme se setkali s velmi vstřícnou reakcí a kousek šel i s námi, aby nám převozníka ukázal.

 

Za Pasajes de San Pedro jsme nejprv trochu bloudili, ale nakonec jsme cestu našli. Vedla kolem zálivu k již zmíněnému majáku na jeho okraji a odtud pokračovala podél pobřeží pěšinkou nad útesy s úchvatnými výhledy. Zde jsme se zdrželi focením, obdivováním krajiny a taky prozkoumáváním polorozbořeného akvaduktu podél něhož jsme šli. Doteď mi není zcela jasné kam měl přivádět vodu.

Mysleli jsme, že už je to jen kousek do San Sebastian, kde jsme chtěli nocovat, tak jsme ani neměli důvod spěchat. Pak se nám ale začalo zdát, že po této ač velmi krásné pěšince jdeme až příliš dlouho a že by jsme taky nemuseli stihnout přijít zavčas do ubytovny. A protože po těch několika dnech mizivé hygieny už jsme se těšili na sprchu, přidali jsme do kroku.

Po cestě jsme u jednoho domu zjišťovali, kde bysme mohli najít ubytování a byli jsme mile překvapeni, že jsme se mohli domluvit anglicky. Zvali nás dokonce na večeři, jenže jsme spěchali. Nabídli nám také, že nás svezou autem do San Sebastian, kam jsme mířili, to jsme ale jako poutníci museli pochopitelně odmítnout. Tak nám alespoň ukázali pec, kde pečou přírodním způsobem chleba a jeden nám dali na cestu. Celkově to bylo velmi příjemné setkání.

 

San Sebastian byl samozřejmě ještě značný kus cesty daleko. Když jsme tam konečně přišli, ptali jsme se pumpaře, kde najdeme hostel, kde jsme chtěli spát. Bylo milé, že to byl další člověk, který uměl anglicky, ovšem méně milé bylo zjištění, že hostel je na opačném konci města. Takže jsme museli ještě projít celým tímto přímořským letoviskem.

Velké bulváry, dlouhé promenády a písečné pláže lákaly k lenošné dovolené v příjemném prostředí u moře. Milan říkal, že sem určitě někdy na dovolenou zajede. Momentálně jsme však městem spíš proběhli a k hostelu se dostali až za tmy.

Hostel byl v tuto hlavní turistickou sezónu pochopitelně plný. Snažili jsme se vysvětlit, že putujeme do Santiaga, ale to správce hostelu nepřesvědčilo, aby nás tam nechali. Nakonec nám alespoň dovolili se zde vysprchovat, což jsme už skutečně potřebovali.

 

Vydali jsme se tedy dál na cestu, teď již potmě. Protože ale byl hostel na okraji města, šli jsme pouze kousek a našli jsme si příhodný plácek na spaní v parčíku hned za jedním asi desetipatrovým hotelem. Byl to zvláštní pocit usínat vedle hotelu a při tom slyšet jak se hosté koupou v hotelovém bazénu. Ale rozhodně to bylo nesrovnatelně lepší než předchozí noc na nádraží.

 

Ráno nás překvapila rosa na kterou jsme nebyli z Provence zvyklí. Také obloha byla zatažená a později začalo pršet. Ale bylo teplo a déšť netrval dlouho. Jen zničil moji vlajku, která byla pouze z papíru.

Cestou se s námi dal do řeči francouzský student jménem Sidrik. Překvapil nás, že uměl španělsky i anglicky. Říkal, že šel do Santiaga od někud v půli cesty a teď dokončuje začátek. Na jeho tempu to bylo znát, takže jsme se brzy rozdělili.

 

Před městečkem Orio jsme u ermity svatého Martina s pěkně upraveným okolím poobědvali zbytek českého chleba z domu. Přestože podle slovníku ermita znamená poustevna, zde takto byly označovány kaple. Slunce již zase pěkně svítilo, tak jsme si mohli také usušit mokré věci.

Siesta u ermity svatého Martina

V Orio bylo také albergue, které nám bylo doporučeno. Byli jsme se tam podívat, vypadalo příjemně, ale bylo ještě brzo. Na dveřích nás zaujalo několik pověšených mušlí hřebenatek, které jsou symbolem svatojakubské poutě. Zdálo se, že jsou zde na prodej, když jsme se však zeptali na cenu, paní nám řekla, že to je dar. Tak jsem v tento den vyměnil na svém batohu vlajku brněnské diecéze za mušli svatého Jakuba.

 

Odsud to už do Zarautz nebylo daleko. Z útesu, odkud jsme pak sestupovali do města, se nám otevřel krásný výhled na celé město i s jeho pláží. Zarautz se rozkládá na rovince těsně nad úrovní moře, která je obklopena kopci, i když ne moc vysokými.

Při tomto pohledu na město jsme mimo jiné nemohli přehlédnout kresbu na skále nad protějším koncem pláže. Bylo to vyobrazení tvaru Baskicka do něhož směřovaly dvě šipky z opačných stran. Přesně jsme tomu nerozuměli, ale předpokládali jsme, že to nějak souvisí s bojem za nezávislost. Separatistické snahy byly cítit na více místech, ale bylo to jen něco v pozadí. Většinou jsem neměl pocit, že bysme z toho měli mít strach, pokud se budeme držet zásady nebavit se v cizí zemi o politice.

 

Do místní mládežnické ubytovny jsme přišli celkem zavčas, asi ve čtyři hodiny. Ovšem opět bylo zcela obsazeno. Tentokrát nás to už ale moc nepřekvapilo. Naštěstí v recepci byla letecká fotografie města a na ní jsme si všimli travnaté plochy kolem zvláštní stavby ve tvaru oblouku nacházející se kousek za městem. Recepční nám řekl, že se jedná o nějakou antickou stavbu. To místo nás zaujalo a rozhodli jsme se tam jít večer přespát.

Milan už neměl zásoby a chtěl jít nakoupit, jenže jsme zjistili, že v pondělí odpoledne jsou všechny obchody zavřeny. Dokonce ani pohledy nebylo možné sehnat. Tak jsme se chtěli jít najíst do restaurace, ale ukázalo se, že ve všech vaří až od osmi večer. Teď odpoledne měli v restauracích jen nakrájené plněné bagety. Bylo to pro nás něco nezvyklého, u nás většinou není velký problém najít téměř kdykoliv obchod, který je otevřený, nebo restauraci, kde právě vaří. V tomto, ač turistickém, městě ale byly opravdu všechny obchody zavřeny a všechny restaurace začínaly vařit až v osm. Z jejich pohledu vlastně bylo zvláštní, že jsme chtěli normální teplé jídlo už teď odpoledne.

Čas čekání na večer jsme využili psaním zápisků a koupáním v moři. Přesněji řečeno, hlavním smyslem toho koupání bylo, že jsme se pak šli umýt pod sprchy na pláži.

Večer nastala velká změna - všechny restaurace ožily. Jídelní lístek měli v restauracích dvojjazyčně, jenže španělština ani baskičtina nepatřily mezi řeči, kterými bychom vládli. Tak jsme si vybrali restauraci v jedné uličce v historickém jádru města, kde inzerovali menu za 12 euro, přestože jsme nevěděli, co je jeho obsahem. Sedli jsme si k jednomu ze stolků před restaurací a snažili se objednat, což se poněkud zkomplikovalo tím, že menu se skládalo z volitelných částí. Některá slova jako chobotnice nebo ryba nám číšník dokázal přeložit, ale například jsme nepochopili, že ve Španělsku mívají menu několik menších chodů. Nakonec Milan dostal krevety a na pití vodu a já chobotnice a k nim víno. Jak jsme se později dozvěděli, těmto chobotnicím se říká pulpo a jsou specialitou Galície. Ale i zde v Baskicku byly znamenité. Jako příloha byly nakrájené bagety, ty se ve Španělsku podávají snad ke všem jídlům. Přestože jídlo bylo dobré, měli pocit, že za tu cenu ho mohlo být víc. Když jsme dojedli, začal se nás číšník opět ptát, co si dáme. Chápali jsme to, jak jsme zvyklí z domova: „Máte nějaké další přání?“. Nakonec nás ale ujistil, že to co si máme vybrat stále v těch 12 eurech, tak jsme si objednali každý rybu. K ní byly jako příloha hranolky. Na závěr nám nabídl ještě kávu nebo nějaký dezert, ale to jsme si nedávali. Vůbec nás nenapadlo, že i dezert je zde běžnou součástí menu. Už skutečnost, že jsem dostal celou láhev vína byla neobvyklá a měl jsem obavy kolik budu nakonec platit, ale ukázalo se, že vše bylo opravdu za těch dvanáct. Takže večeře se stala zajímavým a příjemným zážitkem.

 

Po ní jsme se vydali směrem k místu, kde jsme chtěli spát. Když jsme odbočovali z cesty k hostelu, někdo nás upozornil, že jdeme špatně, protože asi předpokládal, že chceme spát v ubytovně. Špatně jsme nešli, ale nechtěli jsme mu to vysvětlovat, tak jsme poděkovali a šli směrem, kam nám ukázal, obešli blok domů a vrátili se na cestu k torreonu, jak se stavba, která byla našim cílem, nazývala. Jenže když jsme obešli ten blok, potkali jsme opět toho člověka, už jsme ale na něj moc nereagovali a šli svou cestou.

Torreon byla vlastně menší vyhlídková kolonáda v parku Vista Alegre. Samotná stavba byla pěkná, ale dost zpustlá. Na spaní jsme si našli místo u lavičky pod stromem na jehož větve jsme dali sušit ručníky. Spalo se tu dobře, jen ráno vzbudil Milana pes, který po něm lezl. Nebylo to daleko od bytové výstavby, tak sem asi lidé chodili venčit své miláčky.

 

Ze Zarautz jsme šli krajinou s výhledy na moře a pojídali ostružiny, kterých bylo podél cesty spousta, ale až do odpoledne pršelo.

Před Zumaia jsem našel turistickou teleskopickou hůl opřenou o zídku u cesty. Byla částečně zasunutá do sebe, takže nebyla dostatečně dlouhá, a navíc byla příliš utažená, než aby ji šlo roztáhnout na potřebnou délku. To byl asi taky důvod, proč ji tu někdo zanechal. Nakonec se nám ji ale s Milanem podařilo roztáhnout, a tak jsem si ji nechal a sloužila mi po celý zbytek cesty. Nevím, jestli bych bez ní k cíli došel. Zdálo se, že každý den nám Bůh něco dává: domácí chléb, svatojakubskou mušli a teď poutnickou hůl.

V Zumaia jsme se stavili do internetové kavárny vytisknout španělský mešní řád, který jsem zapomněl doma, abysme se mohli více účastnit mší. Při té příležitosti jsem také napsal domů jediný e-mail z průběhu cesty, další byl až ze Santiaga.

 

Poobědvali jsme u jedné kaple za městem. Překvapilo mě, že uvnitř na zdi visely kromě Kristova kříže také kříže dvou lotrů. Podobně i dál u cesty jsme potkali několikrát trojici křížů. Byl jsem zvyklý, že na zobrazeních ukřižování bývá Kristus ve společnosti lotrů, ale na zdi v kapli nebo u cesty jsem trojici křížů nikdy předtím neviděl.

Kříže v kapli u Zumaia

U kaple jsme se také poprvé potkali s postarším Kanaďanem z Quebecu se kterým jsme se později setkali ještě několikrát. Jmenoval se Iven a čas od času si zapálil cigaretu. Říkal, že tuto pouť nejde poprvé a kouří pouze tady, a jeho manželka o tom prý ani neví.

 

Dále po cestě do Deba přes Itziar se střídalo stoupání s prudkým klesáním, což bylo dost náročné. Začala mě bolet chodidla až jsem skoro nemohl chodit. A taky jsem si díky tomu tolik nevychutnával tu krásnou krajinu. Ale časem se to nějak rozchodilo.

Když jsme v Deba hledali ubytovnu, poslal nás někdo na městskou policii a odtud pak na Oficina de Turismo. Zde jsme dostali klíče od šatny hřiště, které se nacházelo v zadní části domu s ubytovnou, protože ta už byla obsazená. Nakonec jsme ale místo v šatně přenechali Francouzkám, které přišly po nás. Sami jsme ke spaní zvolili stupně zastřešeného hlediště u hřiště, které jsme považovali za příjemnější prostředí pro spánek než šatnu.

Moře bylo jen pár kroků odtud, tak jsme tam šli povečeřet. Vybrali jsme lavičku s výhledem na velké vlny a surfaře a rozbalili nakoupené potraviny, tedy konzervu tuňáka s bagetou.

 

Ráno jsme plánovali vyjít tak o půl osmé, ale nakonec jsme vstávali až v osm a odcházeli když už byla ubytovna skoro prázdná. Ten den bylo parné počasí a velká část cesty vedla kopci bez vesnic a vody, kde lesy byli spíš řídké, takže sotva chránily před slunečním žárem. A protože jsme byli zvyklí, že možností nabrání vody je po cestě dost, měli jsme jí jen minimální zásoby.

Poblíž jedné samoty se nám podařilo najít místo v chládku, kde jsme poobědvali a z kapajícího pramínku nabrali vodu, ale nebyla moc dobrá, měl jsme obavy, abysme z ní neměli průjem. Tam nás dohnaly Francouzky Anaïs a Vivienne, kterým jsme přenechali šatnu na spaní. Věkem byly přibližně jako my a obě pocházely z Provence. Anaïs se snažila rozjíždět uměleckou kariéru v Paříži jako zpěvačka šansonů s trash texty a Vivienne dělala učitelku v mateřské škole. Šla s nimi ještě jedna starší paní, také z Francie. V domě u něhož jsem si nabíral podezřelou vodu se jim podařilo vyžádat vodu, která byla výrazně lepší než ta moje. Byl jsem rád, když se o ni s námi podělily. Část cesty jsme pak šli společně.

Původně jsme plánovali spát v klášteře Zenarruza. Ale hned u něj byl soukromý albergue, sloužící jako hostel nejen pro poutníky, kde jsme hned na recepci potkali tři známé Francouzky, které zde plánovaly nocovat a ptaly se jestli chceme také. Noc sice stála pro poutníky 12 euro, což se nám zdálo dost, ale po po tolika dnech spaní v "bojových" podmínkách jsme uvítali možnost normální postele a souhlasili jsme. Dokonce jsme s Anaïs a Vivienne využili i možnost společné večeře za 10 euro.

Překvapilo nás, že jako první chod večeře se podávala zelenina s bagetou a teprve až jsme zeleninu snědli následovalo pečené maso s hranolkami, přesně naopak než je u nás zvykem. Taky bylo pro nás nezvyklé, že maso se servírovalo na společném talíři ze kterého si každý mohl brát – bylo tam pět kusů pro čtyři lidi. Tak jsme si s Milanem vzali ze po jednom. Anaïs s Vivienne snědly společně přibližně jeden a půl dílu. Takže jeden a půl plátku masa zbylo. Nevím jak Milan, ale já bych klidně ještě nějaké maso snědl. Jenže jsme nevěděli jaké jsou místní zvyky a nechtěli vypadat jako nenažranci, tak jsme s Milanem každý snědli jen ten svůj kus. Nakonec se nás naše francouzské společnice ptaly, jestli nechceme ještě maso, ale to už jsme měli skoro snězenou přílohu, takže jsme zbylé maso nechali. Mrzelo mě to, jednak proto, že nemám rád plýtvání a pak také, že jsme se neuměli správně zachovat.

Noc v albergue nebyla moc příjemná. Už jsme si celkem zvykli na spaní pod širým nebem a tady nás bylo pět v jedné místnosti. Francouzky navíc nechtěly nechat otevřené okno, tak zůstalo jen přivřené a zatažené závěsy. Ležel jsem na horní posteli, kde bylo o to větší horko, potil se a nemohl spát.

 

Druhý den přinesl po parnu déšť, který však odpoledne ustal. Šli jsme společně s Anaïs a Vivienne přes spoustu pastvin oddělených ploty, takže jsme co chvíli otervírali a zavírali branky a lezli přes žebríky. Po cestě jsme se stavili v nějaké vesničce v sympatickém baru na čaj a něco k zakousnutí. Už ani nevím proč, ale před odchodem jsme od obsluhující slečny dostali každý tyčinku müsli na cestu.

 

Tak jsme přišli až do Garniky. Ta je ve světě paradoxně známá především pro své bombardování, které na svém slavném obrazu výtvarně ztvárnil Picasso. Pro spoustu nápisů na domech obhajujících samostatnost Baskicka se může jevit také jako bašta baskických separatistů. Jinak se až na malé historické centrum zdá být celkem nezajímavá.

Anaïs s Vivienne nás zde opustily a vlakem se vracely zpět domů do Francie.

Před námi je ještě dlouhá cesta