Camino de Santiago - 1. část: První obavy a setkání s realitou

27. 12. 2008 0:22

Byl čtvrtek, 27. července 2006, teplý letní den. Jako ostatní všední dny jsem seděl za počítačem v příjemně vychlazené kanceláři v osmém patře M-paláce, jedné z brněnských administrativních budov.

Mohlo by se zdát, že je to den jako stovky jiných. Jenže nebyl. Byl to den, kdy jsem se vydal na Cestu. Na pouť do Santiaga de Compostela o níž jsem netušil co skrývá, co mě na ní čeká. Věděl jsem, kde leží cíl této cesty a měl jsem o ní zjištěné základní informace, přesto to pro mě byla cesta naprosto nová, cesta do neznáma. Vlastně jsem tušil, že nějak ovlivní celý můj život, můj pohled na svět, že budu jiný, snad lepší – a to bylo do značné míry i motivem pro tuto cestu. Věděl jsem, že musím udělat změnu – ač jsem již byl formálně dospělý, že musím dospět. A dospívání sebou přináší potíže. Ty jsou však nevyhnutelné a časem zjistíme, že byly potřebné a poučné víc než cokoliv jiného.

 

Před odjezdem vlaku jsem se ještě chtěl zúčastnit mše v katedrále a tou oficiálně zahájit pouť. Jenže mše začínala dřív než jsem myslel a tak jsem přišel až na závěrečné požehnání. Bylo to pro mě zklamání hned na začátek a asi i znamení, že cesta nebude probíhat zcela dle mého plánu. To, že nejsem pánem svého života, byla totiž jedna z nejdůležitějších věcí, kterou jsem se během cesty naučil.

Určitě je dobré mít věci naplánované, je však také nutné mít na paměti, že vše se může odehrávat zcela mimo tento plán. A vědět, že čím víc se tomu budu bránit a snažit se zachovávat svou vůli, tím víc na to budu doplácet, až na svou vládu konečně rezignuji.

 

Vlak byl podobný těm, kterými jsem denně jezdil do práce. Jen tentokrát jsem směřoval z Brna směrem od domova, takže jsem začal pociťovat nepříjemný pocit úzkosti. Z toho mi částečně pomohl Milan, který přistoupil v České Třebové a se kterým jsem měl trávit následující měsíc a několik dnů k tomu.

S Milanem jsme se znali zcela minimálně. Byl to kamarád mého kamaráda. Osobně jsme se však před cestou do Santiaga viděli jen dvakrát a to asi jen na hodinu.

 

Cestou nočním vlakem z Prahy jsme měli vlastní kupé, takže jsme se mohli celkem pohodlně vyspat. V našem vagóně vůbec nefungovalo světlo, což umocňovalo zvláštní atmosféru pohraničí za okny zahaleného do tmy a mlhy.

Před spaním jsem se s využitím kapesního vydání Nového zákona s žalmy a výtahu z breviáře od kamaráda Mirka ještě pokusil o modlitbu před spaním, ale spíš z toho byla modlitba při spaní. Tak jsem rychle zjistil, že s mým předsevzetím modlit se pravidelně tento zjednodušený breviář, to nebude tak snadné jak jsem si představoval.

Po Praze byl naší další přestupní zastávkou Norimberk. Bylo to ještě brzo před ránem, když jsme stanuli na tomto velkém moderním nádražím, odkud i v noci odjížděla spousta vlaků. Měli jsme tu přes hodinu času, tak jsme si šli prohlédnout nějaké hradby, které jsme viděli před nádražím, ale v tuto noční hodinu jsme prohlídku rychle ukončili a dali přednost podřimování na lavičce v nádražní hale.


Na nádraží v Norimberku s vlajkou brněnské diecéze na batohu

Ze Stuttgartu jsme již viděli o něco víc. Bylo už totiž světlo a také jsme zde měli více času. Nejprve nás překvapila zvláštní architektura místního nádraží, kterou jsem nazval hitlerovskou – působila stroze, přitom však majestátně a pyšně. Dále naši pozornost upoutal před nádražím keř ostříhaný do tvaru fotbalového míče připomínající, že se zde nedávno hrálo nějaké mistrovství. Zlatým hřebem naší prohlídky města pak byla lavička u parkového jezírka, kde jsme posnídali – vynikající koláče od babičky přišly po ránu vhod.

Strasbourg na německo-francouzské hranici nás přivítal nevlídným deštěm a malým nádražím v opravě, kde bylo téměř vše v pro nás nesrozumitelné francouzštině, takže jsme poprvé zakusili pocit, že jsme někde, kde jsme cizí. Asi po hodině čekání však vysvitlo slunce a mohli jsme se vydat do místních ulic a poznat, že Strasbourg se svými roubenými domy dokáže být také krásný.

Nancy bylo pompézní město s širokými, však skoro prázdnými ulicemi a velkým čtvercovým náměstím hýřícím zlatem a ornamenty, které působilo velmi neosobním dojmem. Kousek od něj jsme ale objevili gotickou baziliku s nádherně vyřezávaným oltářem a kazatelnou, která již konečně skýtala kulturu na kterou jsme byli zvyklí a která nám byla blízká. Navíc jsem si v Nancy koupil ke koláčům mléko a levnou vodu, takže celkový dojem byl dobrý – to by člověk neřekl jak důležitým faktorem pro pocit uspokojení může být jídlo a pití.

 

Následoval dlouhý přesun do Provence, kde jsme plánovali spát pod širákem v Tarascon sur Rhone, což je menší městečko poblíž Avignonu. Se spaním pod širým nebem jsem měl jen minimální zkušenosti, a proto jsem se obával, jestli najdeme vhodné místo na nocování. Přál jsem si, aby náš vlak měl zpoždění, abysme v něm mohli zůstat co nejdéle a pak jen chvilku počkat na nádraží a přesednout do ranního vlaku, kterým jsme měli pokračovat dále. Místo toho však začalo pršet, což mi na optimismu nepřidalo. Zeptal jsem se Milana co budeme dělat a překvapila mě jeho odpověď: „Šéf to zařídí.“

Byl jsem věřící, nepochyboval jsem o existenci Boha, ale takový klid a důvěra, že se o nás postará? Vždyť byl déšť a blížila se noc a my jsme nevěděli co budeme dělat. Měli jsme pláštěnky, ale v nich se spát v dešti nedalo. Budeme snad spát na nádraží nebo na autobusové zastávce, jestli nějakou najdeme? Nebo budeme bloudit městem v pláštěnkách? Zkrátka se mě začala zmocňovat zoufalost.

Tentokrát mi modlitba před spaním přišla velice aktuální. Cítil jsem, že žalmistovo volání k Bohu o pomoc bylo mé volání. A tak jsem si postupně uvědomoval, že ač věřím v Boha, má důvěra v něj je minimální. Ovšem uvědomění si  této zkutečnosti mi v mé situaci příliš nepomohlo. Nebylo množné si říct „Tak přece důvěřuj“. A i kdybych si to řekl, stejně by se to nestalo pravdou. Byl jsem v zajetí toho, že si musím poradit sám, když Milan se zdál být v hledání řešení naší situace pasivní – jenže co dělat, když vidím, že sám si pomoct nedokážu?

 

Naši situaci vyřešil až Bůh. Přestalo pršet a když jsme v Tarascon vystoupili, zjistili jsme, že je příjemné teplo. A taky bylo ještě šero, které se z vlaku zdálo jako tma. Před nádražím, které za námi na noc zavřelo své brány, jsme stáli na sympatickém náměstí s palmovým hájkem a po chvíli tápání ulicemi jsme vyšli po silnici ven z města.

Zde již byla tma a mě stále provázel strach z něčeho neznámého, stále jsem si přál ať už to mám za sebou. Kousek před nějakou továrnou jsme odbočili ze silnice a našli plácek na spaní. Bylo to těsně za městem a byla zde slyšet hudba z nějaké taneční zábavy, ale lepší místo jsme teď jen těžko mohli nalézt.

Po cestě jsme byli hodně unavení a navíc nás obtěžovali komáři, tak jsme rychle zalezli do spacáků. Jenže spát jsem hned nemohl. Stále jsem se musel dívat jestli někdo nejde, všiml jsem si totiž cestiček v houští, které náš plácek obklopovalo. Co když tudy chodí ti lidé z diskotéky nebo nějací zemědělci ráno nebo někdo nevím kdo? Nechtěl jsem se tu s nikým setkat. Časem mě ale spánek přemohl.

 

Když jsem se po rozednění probudil, nejdřív jsem se lekl kde to jsem, a pak jsem děkoval Bohu, že máme tu noc za sebou a začíná nový den. Bylo sice ještě brzo a byl jsem ještě unavený, ale nemohl jsem vydržet ležet pro případ kdyby třeba teď ráno někdo přišel. Vlastně jsem nepřemýšlel, co by nám mohl kdo udělat, jen jsem se toho bál. Stále jsem dostatečně nevěřil Bohu a zpětně jsem pochopil, že tyto dny a noci měly být pro mě důležitou školou života, kde jsem se měl naučit stavět na první místo milujícího Boha a ne svou pýchu.


Ráno poblíž Tarascon

Po té, co jsme něco pojedli, jsme se vydali na prohlídku Tarasconu. Bylo to pěkné starobylé městečko se středomořským vzduchem a zachovalou vodní tvrzí na řece Rhone. Později jsme však pochopili, že v Provence nejsou takto zachovalé středověké památky ničím neobvyklým.

 

Cestou vlakem dále na západ jsem se snažil Milanovi rozmluvit návštěvu Lurd, ale neuspěl jsem.

Toto město s mariánským poutním místem tvoří z větší části hotely a penziony, dále pak obchody se suvenýry pro poutníky a sem tam člověk najde i dům k běžnému bydlení. K samotnému poutnímu místu se jde hlavní nákupní třídou Boulevard de la Grotte se spoustou menších krámků i velkých supermarketů. Jediným rozdílem od podobných obchodů v jiných městech je sortiment zboží – růžence, křížky, svaté obrázky či lahvičky na zázračnou vodu ve tvaru sošky Panny Marie. Tato asi nejrušnější ulice v Lurdech ústí na obrovské prostranství s parkovou úpravou, které je završeno bazilikou postavenou nad jeskyní, kde se roku 1858 zjevila svaté Bernardetě Panna Maria. Z jeskyně vytéká zázračný pramen, který je sveden do kohoutků po boku baziliky, kde si poutníci mohou vodu nabírat.

Milan chtěl v Lurdech zůstat nějaký den na festivalu mládeže, který tu měl probíhat, jenže jsme tu nic takového nenašli, tak jsme se rozhodli pokračovat v cestě dále. Když jsme se však vrátili na nádraží zjistili jsme, že jsme špatně odhadli význam poznámky v jízdním řádu (které jsme nerozuměli) a vlak, kterým jsme chtěli jet, nejede. Chtěli jsme tedy zjistit, kdy jede další. Vzhledem k tomu, že naše slovní zásoba francouzštiny obsahovala přibližně pět základních slov, dovolili jsme se zeptat sympatického pána na informacích zda mluví anglicky. To se ovšem ukázalo jako zásadní strategická chyba. Zdálo se, že náš pokus o angličtinu byl pro něj horší než kdybychom mu nadávali, takže se s námi naprosto odmítl dál bavit.

Tak jsme byli nuceni jít zpět do centra a v předražené internetové kavárně si najít spoj sami. Protože jel až večer, šli jsme zase mezi poutníky k bazilice.

 

Když jsme se v podvečer vrátili na nádraží, všechny vlaky v našem směru měly zpoždění, protože někdo skočil pod vlak. Pro nás to znamenalo, že bysme nejspíš nestihli navazující spoj z Bayonne, tak jsme se rozhodli pro přespání v Lurdech. Brali jsme to i trochu jako znamení, že tu ještě máme zůstat.

Začalo tedy opět hledání noclehu. Měli jsme už trochu víc zkušeností, jenže zde to bylo úplně jiné než v Tarascone. Lurdy jsou v Pyrenejích a hned za městem začínají lesy a prudké kopce, takže se tam těžko hledá rovný plácek na spaní. Milan chtěl spát na velké louce u baziliky, ale ta byla součástí oploceného areálu s poutním místem, takže jsem byl proti. Taky jsme zkoušeli penziony, ale ty byly buď moc drahé nebo už obsazené.

Nakonec jsme se rozhodli opět se vrátit na nádraží a jet do Bayonne a doufat, že se nějak do Irúnu, odkud jsme chtěli začít naši pěší pouť, dostaneme.

 

Jaké bylo naše překvapení, když na našem vlaku byl nápis „IRUN“. Naše radost však netrvala dlouho, protože jsme zjistili, že jede skutečně jen do Bayonne. Tam jsme museli vystoupit a poté co jsme vyšli z nádraží, jeho brány se za námi zavřeli, stejně jako předchozí noc. Byli jsme v naprosto neznámém městě a opět jsme byli v situaci, kdy jsme nevěděli jak dál.

Ulicí, která se zdála být nejhlavnější, jsme přišli na most přes obrovskou řeku. Všude kam jsme dohlédli byly na břehu světla domů. Bylo jasné, že není možné jít spát za město. Napadlo nás, že budeme chodit po městě, ale po celodenním chození v Lurdech mezi nádražím a jeskyní zjevení jsme byli dost vyčerpáni. Navíc jsme potkávali postavy u nichž jsme si nabyli jisti, že nás nebudou chtít okrást.

Vrátili jsme se tedy k nádraží a přidali se k lidem na autobusové zastávce před ním – na chvíli jsme tak nebyli bezdomovci. Brzy však přijel autobus a opět jsme zůstali sami s pocitem možného ohrožení.

Všimli jsme si, že na schodech před nádražím sedí rodina, které nejspíš také ujel poslední spoj. Přisedli jsme si a opět jsme měli pocit, že nejsme úplně sami. Po chvíli sice odjeli taxíkem, ale byl tu ještě jeden Ital se stejným údělem jako my. Také měl namířeno do Santiaga, jen šel na rozdíl od nás Francouzskou cestou – byl to však první poutník na Svatojakubské cestě, kterého jsme potkali. Prý hledal ubytování, ale hostely už byly zavřeny a hotely příliš drahé. Rozhodli jsme se tedy strávit noc před nádražím společně.

Snažili jsme si stále vykládat, abysme neusnuli a někdo nás neokradl. Občas to ale bylo těžké, člověk měl chuť spíš spát než si vykládat.

 

V pět ráno otevřeli čekárnu, jenže byla v rekonstrukci a všude jen prach, lešení a žádná možnost si sednout. Po chvíli jsem si začal uvědomovat, že usínám ve stoje, tak jsem si tam sedl na zem a spal.

V 6:44 jsme se konečně dočkali našeho vlaku. Bohužel však byl pouze lůžkový, takže to vypadalo, že budeme muset čekat na další, který jel za dvě hodiny. Milan se ale zeptal, jestli s ním můžeme jet a mohli jsme, jen jsme museli zůstat v uličce, což nám už moc nemohlo vadit. Ve vlaku únava trochu přešla a půlhodina cesty do Irúnu utekla celkem rychle.

Zobrazeno 1894×

Komentáře

Lenča

Díky mocinko za zprostředkování Vaší poutě..už se těším na pokračování...

Třeštidlo

Téda, to je napínavý :) opravdu moc hezký, už se těším na další část...

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio